Moulin Rouge, deset hodin večer, pátek. Praha je plná turistů z celého světa a tohle není ideální bar na čekání na správy. Jediné pozitivum je, že vás tady pořád někdo zve na panáka. A můj kamarád, který vidí, že jsem evidetně duchem nepřítomna.
Čekala jsem, kdy konečně odepíše. Po smršti dvousmyslných esemesek přišlo ticho. V tomto hlučném baru jsem vnímala jenom moje ticho.
"Kde dnes spíš?" byla ta poslední od něj. Velice úderné. Odpověděla jsem velice neurčitě. Ale když se už neozval, tak bych opravdu..
Všichni to známe, když přes ten neosobní zhluk drátků a elektroniky řešíme lásku. Do dnes vůbec nevím jak se to má dělat. Aktivně odepisovat? Nebo dělat že nic? A když se neozve tak se ozvat sama?
Postupem času jsem přišla na to, že pro nás holky je opravdu vždy lepší nechat muže nás lovit. Neptat se nějak aktivně, nepátrat, prostě mlčet. Ale to je jen můj názor.
Když zajdeme třeba do minulosti, jak si psali vzkazy zamilovaní kdysi? Lísteček v strunách harfy, než ho najde žárlící skorotchýně? Nebo vzkazy vryté do kamene? Ve městě lásky, Veroně, můžete takový vzkaz pořád zanechat...
Trvalo opravdu dlouho, než se ty dva vůbec mohli vidět a co víc, věnovat si letmý pohled. A pak, když jim konečně rodiče povolili vzít se, za štědré asistence nevěstinho nebo ženichova věna, jak to bylo dál? Přijde mi, že tyhle vztahy jednoduše fungovali a byli trvalejší…Ale čím to? Tou zdrženlivostí? Dobou? Těma lístkama?
Nakonec se ozval sám. Běžela jsem za ním přes město a potkali jsme se. Vždy jsme si měli o čem povídat a nebylo tomu jinak ani ten den.
Tak jsem skončila na těch kolenou. Jeho kolenou a v tramvaji.
CHCEŠ-LI ŽHAVIT LÁSKY DRÁTKY,
DRŽ SE RADŠI DLOUHO ZPÁTKY.. :-)
