Přání na nový rok, který není úplně Nový

Co si přát k novému roku?

Napadá mě slogan: "The best things in life are free."(Nejlepší věci v životě jsou zadarmo)

Já osobně si musím zapamatovat to nové číslo, které minimálně měsíc přepisuju. 2016. Je určitě zdarma.
Pak si asi hodně z nás přálo sníh v Praze a s tím spojené sněhuláky, sáňkovačky a sněhové koule ve tvářích. Taky skvělá záležitost.
Co takhle přát si kolem sebe kupu přátel, nebo alespoň ty nejlepší, kteří nás vždy podpoří. A je pravda, že jich často spočítáme na prstech jedné ruky.
Já osobně bych si přála zdraví pro mou rodinu. K nezaplacení.

Pro všechny, kdo si o Vánocích a na Nový rok řekli: "Chci se konečně seznámit s někým normálním!" A tady si já budu přát, aby se na nás obrátili. Protože my umíme seznamovat. A to není jen přání!

A co se dělo u nás na Vánoce a na Silvestra? Pro začátek nějaké to pečeníčko.

Co mnohé členy rodiny zmohlo.

Zakončeno Silvestrem na chalupě.

Co čeká Single v Praze v novém roce? Nové stránky, nový vztahoblog a staré tváře. Máte se na co těšit.

Přejeme všem krásný nový rok, plný splněných přání, které jsou "for free". I když ne přesně na Nový rok :-)

Vaše Single v Praze

Jak nám to jde?

I když to asi vyzní, jako dobře naleštěná marketingová kampaň, tak to opravdu tak není.

Dnešní doručená pošta, můj mail linda@singlevpraze.cz a odpověď od Lenky, která šla na námi doporučené rande:

"Dobrý den, Lindo,
měli jsme zatím tři schůzky. Petr se mi líbí a budu ráda, když z toho bude víc než přátelství. Můžu jen doufat, že on to vidí stejně. Určitě Vám dát vědět, jak se to mezi námi vyvíjí. Nashledanou Lenka"

To je absolutně skvělá zpráva! Po našem doporučení se Lenka a Petr setkali a již úspěšně randí!
Co chci jednoduše říct je to, že nás to seznamování opravdu MOC BAVÍ a myslíme si, že nám to i úspěšně jde. V čem je tedy skrytý náš úspěch?

Nejdřív jsme na to šli velice jednoduše..

Chemická reakce na akutní zamilovanost

Pak nám to nestačilo a zkusili jsme to i složitě…

A na konci, když jsme si všechno krásně naplánovali a vytvořili skvělý projekt seznamky za pár milionů, jsme se zase vrátili na začátek.
Znovu jsme se zamysleli jak úspěšně seznamovat? Jak se to dělo kdysi, když nebyl internet?
Jednoduše. Seznamovali nás naši kamarádi, jejich známí, školy, zaměstnání, komunity, zájmy.

A právě to si myslíme, že je klíč k úspěchu.
Všechny, které seznamujeme i osobně známe a pak můžeme doporučit toho správného partnera.

Jako když Vás zná přítel a jednoduše Vám pak někoho doporučí. Tedy žádné fejkové profily na online seznamkách. Jen lidé, které jsme osobně viděli, víme jak vypadají, jaké mají zájmy a co od života opravdu chtějí.

Možná to na konci tohoto článku zní jako klišé, ale musela jsem se podělit o naše nadšení a úspěchy tohto projektu.


Najít lásku hodně láká,
a když nemáš projekťáka,
zkus to se singlevpraze
budeš se mít rychle blaze!

Jak to bylo s námi - část druhá

Pamatuju si, že jsem skončila na kolenou. V tramvaji.

Moulin Rouge, deset hodin večer, pátek. Praha je plná turistů z celého světa a tohle není ideální bar na čekání na správy. Jediné pozitivum je, že vás tady pořád někdo zve na panáka. A můj kamarád, který vidí, že jsem evidetně duchem nepřítomna.
Čekala jsem, kdy konečně odepíše. Po smršti dvousmyslných esemesek přišlo ticho. V tomto hlučném baru jsem vnímala jenom moje ticho.
"Kde dnes spíš?" byla ta poslední od něj. Velice úderné. Odpověděla jsem velice neurčitě. Ale když se už neozval, tak bych opravdu..

Všichni to známe, když přes ten neosobní zhluk drátků a elektroniky řešíme lásku. Do dnes vůbec nevím jak se to má dělat. Aktivně odepisovat? Nebo dělat že nic? A když se neozve tak se ozvat sama?
Postupem času jsem přišla na to, že pro nás holky je opravdu vždy lepší nechat muže nás lovit. Neptat se nějak aktivně, nepátrat, prostě mlčet. Ale to je jen můj názor.

Když zajdeme třeba do minulosti, jak si psali vzkazy zamilovaní kdysi? Lísteček v strunách harfy, než ho najde žárlící skorotchýně? Nebo vzkazy vryté do kamene? Ve městě lásky, Veroně, můžete takový vzkaz pořád zanechat...

Trvalo opravdu dlouho, než se ty dva vůbec mohli vidět a co víc, věnovat si letmý pohled. A pak, když jim konečně rodiče povolili vzít se, za štědré asistence nevěstinho nebo ženichova věna, jak to bylo dál? Přijde mi, že tyhle vztahy jednoduše fungovali a byli trvalejší…Ale čím to? Tou zdrženlivostí? Dobou? Těma lístkama?

Nakonec se ozval sám. Běžela jsem za ním přes město a potkali jsme se. Vždy jsme si měli o čem povídat a nebylo tomu jinak ani ten den.

Tak jsem skončila na těch kolenou. Jeho kolenou a v tramvaji. 

CHCEŠ-LI ŽHAVIT LÁSKY DRÁTKY,
DRŽ SE RADŠI DLOUHO ZPÁTKY.. :-)

Lidolepič

Existují různá lepidla.

Na dřevo, kov, papír, textil, sklo. Nebo když nestačí specializované, tak se hodí lepidlo 100 v jednom. V této variantě si nejeden kutil pošmákne.

Co kdyby už ale konečně někdo vymyslel lepidlo na lidi? Například můj manžel, to je typický lidolepič…

Obyčejný den někdy na podzim v roce dvatisíceněco. Můj manžel si bere dovolenou a rozhodnutí, co bude ten den dělat nenechá na sebe dlouho čekat. NIC. Pohodový den lehce naruší zapáchající odpadkový koš. To je obzvláště rušivá věc. Řvoucí dítě dostane dudlíka, na hlasité sousedy zaboucháte o topení, ale ten smrad jednoduše nejde přečichnout.
Chce to prostě jít ven a vyhodit to.
Cesta k popelnici se zdála ne moc namáhavá a žádné přehlídkové molo taky asi nehrozilo a tak se vydal k popelnici oblečený jen v námornickém tričku, lehkých tepláčkách a pantoflích. A co čert nechtěl, zapomněl si úplně všechno a bouchnul dveřma.
V tom momentě se poklidný den změnil v noční můru. Bez peněz ale s odpadkama se ocitnul na ulici, kde nebylo úplně teplo a příjemně.
"Jak se dostat k nějakému telefonu abych zavolal své drahé polovičce?" přemýšlel nahlas.
Naštěstí mého chytrého muže napadla myšlenka zajet za kamarádem, od něj napsat mail a pak už se jen potkáme na domluveném místě a já mu cestou koupím svetr a kulicha.
Hodně mě překvali mail, že můj manžel je na Pankráci a čeká mě v nákupním středisku, protože nemá vůbec nic sebou a vypadá úplně strašne.
Prostě jako když jdete ven s odpadkama. Tak jsem se vydala za ním, hledajíc ho mezi miliardou lidí. Najednou koukám jak se zvedá ze židle, mává na mě v tom hrozném tričku a teplácích a vedle něj sedí nádherná brunetka a směje se od ucha k uchu. Jako by právě řekl úžasný vtip a byl krásný k sežrání.

"KDO TO JE?" zeptala jsem se okamžitě.
"To je Zuzka, spolužačka z vejšky, potkal jsem jí tady náhodou. Představ si, koupila mi kafe a počkala tady se mnou. Není to fajn?" dodal s úsměvem.
!!##grrWTF!!???
V tom momentě jsem viděla takové ty hvězdičky kolem hlavy jako z komiksu a polkla knedlík v puse.
Naštěstí se z brunetky vyklubala opravdu jen spolužačka.

A tohle je jen jedna z mnoha historek mého manžela, který i kdyby třeba vlezl sám do té popelnice, tak i tam potká někoho známého. A když tak nad tím přemýšlím, přesně tohle lepidlo hledám. 
A možná nejen já.

U ODPADKŮ HLEDÁŠ ČISTIČ?
NAJDE SE JEN LIDOLEPIČ

Zpět na stránky

Single v kamionu

Určitě znáte ten film "Láska přes internet" s Tomem Hanksem a Meg Ryan. Zvlášť tu pasáž, kde si společně píšou maily aniž by se znali a na laptopu se zobrazí poštovní obálka a pod ní "You've got a new e-mail" a dychtivě čtou zprávu.

Tak přesně takhle se cítím já, když se mi v přijaté poště info@singlevpraze.cz zobrazí nová registrace někoho, kdo se s námi chce seznamovat. Snad každou minutu otevírám poštu a odepisuju, jak nás těší, že se registrujete a chcete potkat. 

Opravdu neposílám žádné spamy (pro nelaika virtuální bordel), ale odepisuju mail vždy jasně a se základními informacemi, že se do druhého dne spojíme i telefonicky a domluvíme si další detaily a schůzku.

Nebylo tomu jinak tento týden. Registroval se nám jistý pán a když jsem mu zavolala, místo něho bylo spíš slyšet hluk motoru. Představuju se a nabízím hned datum a místo setkání.

"Jak potkat??!!" houkne na mě do telefonu."Dejte mi ňáké ty fotky a já si budu s něma psát. S těma holkamá. Já na ňáké setkávačky nemám čas! Víte, já mám super elektroniku! Ten mám! Jak se to jmenuje"…chvíli přemýšlí… "Samsung Galaxy a ten dobře fotí."

Nedám se a vysvětluju mu, že naše služba je opravdu jiná, že chceme všechny co se registrují osobně poznat a pak doporučovat partnery.

"Na to není čas! Víte, já jsem kamioňák a furt na cestách a todle nemám čas!".. zopakuje znovu v telefonu. Tak se ho ptám, jestli četl naše stránky a odpoví, že ani ne a že mi pošle znovu fotku. Nakonec ji ani neposlal a radši pokračoval v kamionování...

Uzavírám telefonát zklamaně, že se nakonec neuvidíme, ale bohatší o zkušenost, že i s dobrou elektronikou v kapse lidi často nečtou obsah:-) 

Jseš-li single v kamionu, 
víc než single v Praze, 
ozvi se po telefonu a budeš se mít blaze… 

Zpět na stránky

Rande v zácpě

Středa je skvělý den.
Každou středu máme s manželem domluvené čtyřhodinové hlídání naší dcerky. Pro nás to je vzácný čas užít si jeden druhého. Proto si ho plánujeme vždy velmi pečlivě. A tuto středu tomu nebylo jinak.

Šestá hodina se blíží, už teď vím, že nestíhám. Navoním se ideálně tak třikrát a vlasy umyju minimálně dvakrát. Prohlížím skřín a opravdu nemám co na sebe…

Plán je jasný, vyrazíme busem do centra. Já chci někam do Starého Města na drink. "Nebudeme moc chodit, že? Prosím!" ujišťuju se těsně před odchodem.

Autobus stojí v zácpě na Barrandovském mostě. "Sejdeme ten kopec pěšky!" navrhuje manžel s nevinným výrazem. 

Samozřejmě. V botech na deseticentimetrovém opatku. Po rychlé analýze situace sedíme v autě a vyrážíme směr Zlíchov na Hlubočepský zámeček. Přesvědčuji manžela, že i když před restaurací opravdu žádné auto není, tak lidi budou určitě. Byly tam nakonec jenom židle.

Pokračujeme dál a rozhodujeme se jít pěšky k restauraci Jelica na Zlíchově. Všechno špatně. Silnice je rozkopaná, kolem se to hemží chlapama v reflexních vestách, kteří se už pomalu topí ve vlastní šťávě. Jsem statečná žena a ne fiflena, takže našlapuju na špičky ve svých krásných botech v prachu a pískot kolem ignoruju. Když mě málem srazí nažhavenej cyklista, říkám si co jsem udělala v ten den špatně. Konečně dorazíme do restaurace Jelica a vevnitř není ani nohy.
To už není opravdu možné. 
Naštěstí se nás hned ujme milý číšník a pozve nás na terasu. V tomto okamžitu přestávám litovat. Na terase je plno, hraje příjemná hudba a usedáme do hezké zahrady. Veškerý scénář večera se už pak odehrává pod naší taktovkou. Skvělé jídlo, příjemná atmosféra. Uznávám, jídlo není úplně levné. Ale za kvalitu se platí.

Po večeři zvládám ještě řídit domů a říkám si, jak je důležité nevzdát se i ve vysokých botách a užít si svoje rande. Zvlášť, když vám do cesty přijde nějaká ta zácpa. A co si budu pamatovat na příště já?

CHCEŠ-LI RANDE SKVĚLÉ,

BOTY VEM SI CELÉ :-)

Zpět na stránky

Seznamka za kulturákem

Říkám si, jak vlastně fungovalo seznamování v minulosti?
Tak například na vesnici. Tady to šlo celkem jednoduše. Z důsledku malého počtu obyvatel a omezeného počtu mladých mužů a žen se možná i neplánovaně dávali dohromady někdy i bratranci se setřenicema, jak to bylo propletený a všichni všechny znali. A to VŠUDE. Nebo ideálně na zábavě v sobotu v kulturáku za rohem. Tam se vždycky něco našlo….:-D

Ale co ve městě? Více anonymity, stejný okruh přátel, sem tam dohodí někdo z přátel někoho zajímavého anebo taky ne. Takže vznikli inzeráty. Celkem mě fascinovalo, když jsem kdysi dávno objevila staré inzeráty v časopisu k seznámení typu:

"Jen vážně já 37" s textem: "Ahoj hledám touto cestou ženu šikovnou do domácnosti, auto, barák i psa mám. Dítě vítáno. Ostatní už přijde samo. Čekám na tebe, napiš".

Lidi si psali a seznamovali se přes inzerát, ale mysleli to seriózně. Ani nevím, jestli ještě existujou inzeráty v novinách k seznámení. Myslím, že sekce "parte" se ještě nezrušila, ale to je jiná kapitola..
Vraťme se k tématu. Když se přesuneme do současnosti, tak dnes existují hlavně online seznamky, vlastně jde o to samé jako kdysi, jen si lidi píšou online a snad si vidí i do talířů jak jsou pořád online a na telefonu a selfie a fotky a tak dále. Jenže vytratilo se mi tam to, co mají na vesnici. Že všichni znají všechny dokonale. A že je nemůže v podstatě na tom Pepovi z kulturáku nic překvapit. A co ty inzeráty? Podle mého se psalo opravdu seriózně a nešlo o srandu. Dá se tedy říct, že byli lidi serióznější v seznamování kdysi než je tomu dneska v době internetu?

Když se zamyslím nad ještě hlubší minulostí, napadnou mě kluby pro pány, nebo plesy pro páry, čaj o páte, nebo taky zábavy v hospodě. Ale vždy se seznamovalo osobně. Tak proč je to dnes těžší, když informace máme rychleji přístupnější a vše je snažší? Vyjdou mi z toho dvě slova. Osobně a seriózně. Zní to jako klišé, ale.. Něco na tom osobním přece jen bude :-)

Zpět na stránky